Co všechno jsme ochotni tolerovat ve vztahu, než nás to zničí?

Někdy si říkám, kolik tichých kompromisů unese lidské srdce, než se začne pomalu lámat. Ne nahlas, ne viditelně. Jen tak… uvnitř. Jako když praská led pod nohama, ale my se tváříme, že je to jen zvuk zimy.

 Ve vztazích totiž často vydržíme víc, než je zdravé. A děláme to s dobrým úmyslem. Kvůli lásce. Kvůli dětem. Kvůli naději, že "to bude zase jako dřív". Jenže mezitím se v nás něco potichu vzdává. Tolerujeme malé věci. Pak větší. A nakonec i to, co by nám kdysi připadalo nemyslitelné. Tolerujeme ticho, které se mezi námi usadí jako nechtěný host. Tolerujeme slova, která bolí, ale omlouváme je únavou, stresem, špatným dnem. Tolerujeme, že jsme poslední, kdo je slyšen, a první, kdo ustoupí. Tolerujeme, že se snažíme za dva, zatímco druhý stojí opodál a říká, že "to přece přeháníme".

 A tak se pomalu učíme žít s tím, co nás zraňuje. A říkáme tomu trpělivost. Říkáme tomu láska.
Říkáme tomu vztah. 
 Ale někdy je to jen strach. Strach z toho, že když přestaneme tolerovat, ztratíme všechno. A tak raději ztrácíme sebe.
 Je zvláštní, jak dlouho dokáže člověk přežívat v prostředí, které ho pomalu vysává. Jak dlouho dokáže doufat, že se něco změní, když on sám už nemá sílu měnit vůbec nic. A jak dlouho dokáže mlčet, i když uvnitř křičí.
 A pak přijde moment který je často úplně obyčejný. Moment kdy si uvědomíme, že jsme unavení. Ne z partnera. Ne z hádek.Ale z vlastní tolerance. A to je okamžik, kdy se něco zlomí. Ne vztah. Ale iluze, že když budeme dost hodní, dost trpěliví, dost chápaví, všechno se spraví.
Nespraví.
A tak možná stojí za to položit si jednu jedinou otázku:Co všechno ještě toleruju, protože doufám  a co už mě ničí, protože se bojím?

Protože láska není o tom, kolik bolesti vydržíme. Láska je o tom, kolik pravdy si dovolíme říct. A někdy je největší odvaha přestat tolerovat to, co nás pomalu zabíjí.
A začít znovu tentokrát sám se sebou.