Máme se přijmout, odpustit si, být k sobě laskaví a přestat se srovnávat s ostatními. Na tom všem je kus pravdy. Jenže čím déle nad tím přemýšlím, tím více si kladu otázku, jestli jsme něco důležitého nepřeskočili.
Nedávno jsem ženám položil jednoduchou otázku:
Existují věci, o kterých se ve vztazích vede nekonečná debata.
Nejtěžší není odejít. Nejtěžší je přestat si lhát, že "ono se to ještě spraví".
Sami sobě často nedáme ani to minimum.
Existuje zvláštní druh únavy, který nepoznáš podle těžkých nohou ani podle toho, že se ti zavírají oči. Je to únava, která vzniká tehdy, když se člověk snaží za dva. Ne z práce. Ne z povinností. Ale z toho tichého, neviditelného úsilí, které se odehrává uvnitř tam, kde se snažíš držet vztah, náladu, rovnováhu, svět.
Přichází pomalu. Nezaklepe....
Někdy si ani nevšimneme, kdy se to stalo. Kdy se mezi dvěma lidmi usadilo ticho, které už není klidem, ale vzdáleností. Kdy se přestalo mluvit o tom, co bolí, a začalo se mlčet o všem, co je důležité.
Občas přemýšlím nad tím, jak moc dokáže jedno jediné slovo ovlivnit náš život. Slovo, které vyslovujeme automaticky, bez přemýšlení. Slovo, které se vkrádá do vztahů, do každodennosti, do našich hlav.
Ve vztazích totiž často vydržíme víc, než je zdravé. A děláme to s dobrým úmyslem. Kvůli lásce. Kvůli dětem. Kvůli naději, že "to bude zase jako dřív". Jenže mezitím se v nás něco potichu vzdává. Tolerujeme malé věci. Pak větší. A nakonec i to, co by nám kdysi připadalo nemyslitelné. Tolerujeme ticho, které se mezi námi usadí jako nechtěný host....
Každý z nás se někdy ocitne na křižovatce a neví, kudy dál. To je normální. To je lidské. Problém nastane, když na té křižovatce stojíme příliš dlouho a čekáme, jestli to za nás někdo nebo něco nevyřeší.
