Poznáš to podle drobnosti. Zavřou se za ním dveře a tvoje tělo povolí. Ramena klesnou, dech se prohloubí a v bytě je najednou zvláštní klid. Přitom se nestalo nic velkého. Neproběhla hádka, nikdo nepráskl dveřmi, nikdo neřekl, že odchází. Jen jsi zůstala sama a ulevilo se ti.
Říct "ne" cizímu člověku bývá poměrně snadné. Čím je nám ale někdo bližší, tím těžší to malé slovo někdy je. Ne proto, že bychom nevěděli, co chceme. Často to víme naprosto přesně. Těžké je to, co přichází potom.
Žijeme v době, která nám každý den vysvětluje, že nejsme dost a že jsme pořád málo.
Poslední dobou přemýšlím nad jednou větou, kterou slýchám ve vztazích překvapivě často.
Máme se přijmout, odpustit si, být k sobě laskaví a přestat se srovnávat s ostatními. Na tom všem je kus pravdy. Jenže čím déle nad tím přemýšlím, tím více si kladu otázku, jestli jsme něco důležitého nepřeskočili.
Nedávno jsem ženám položil jednoduchou otázku:
Existují věci, o kterých se ve vztazích vede nekonečná debata.
Nejtěžší není odejít. Nejtěžší je přestat si lhát, že "ono se to ještě spraví".
Sami sobě často nedáme ani to minimum.
Existuje zvláštní druh únavy, který nepoznáš podle těžkých nohou ani podle toho, že se ti zavírají oči. Je to únava, která vzniká tehdy, když se člověk snaží za dva. Ne z práce. Ne z povinností. Ale z toho tichého, neviditelného úsilí, které se odehrává uvnitř tam, kde se snažíš držet vztah, náladu, rovnováhu, svět.
Přichází pomalu. Nezaklepe....
