Drobná ťuknutí na dveře vztahu

Občas si uvědomím, jak málo pozornosti věnujeme těm nejmenším momentům ve vztahu. Těm, které se odehrají za vteřinu, možná dvě. Když partner u okna řekne: "Podívej, jaký západ slunce," nebo když při vaření lehce položí ruku na tvé rameno. Když pošle vtipný obrázek uprostřed dne. Když povzdechne a čeká, jestli se zeptáš proč.
Jsou to maličkosti. Tak malé, že bychom je skoro ani nepočítali jako komunikaci. A přitom – teď to vím – je to možná to nejdůležitější, co v partnerství děláme.

 

Objevení neviditelného
Poprvé jsem o tom četl u psychologa Johna Gottmana, který těmto momentům říká "bids for connection" pokusy o spojení, nabídky kontaktu. Zní to tak formálně, že? Jako nějaká obchodní transakce. Ale když jsem si to promítl zpátky do vlastního života, najednou jsem všude viděl právě tohle.
Ta ranní otázka "Jak jsi spal?" není jen zdvořilostní fráze. Je to ťuknutí na dveře. Jemné "jsem tady, zajímáš mě, chci s tebou být v kontaktu". A já… kolikrát jsem jen odbyl "Dobrě" a díval se dál do telefonu?
Gottman strávil desetiletí pozorováním párů a zjistil něco, co mě fascinuje dodnes: v těchto mikrosekundách se rozhoduje o budoucnosti vztahu. Ne v těch velkých rozhovorech o budoucnosti, ne při výročích nebo při řešení velkých krizí. Ale tady. V momentě, kdy partner říká "Tohle ti musím ukázat" a ty buď zvedneš hlavu, nebo ne.

 

Tři způsoby, jak odpovídat
Existují v podstatě tři způsoby, jak reagovat na tyto drobné nabídky spojení.
První je otočit se směrem k partnerovi. Zvedneš hlavu od počítače. Odložíš telefon. Řekneš "Ukaž" nebo "Co se stalo?" nebo prostě jen přikývneš a usměješ se. Nemusí to být velké gesto ono stačí, když partner pozná, že jsi ho zaregistroval. Že na něm záleží víc než na tom, co právě děláš.
Druhý způsob je odvrátit se. Prostě si toho nevšimnout. Pokračovat v tom, co děláš. Možná to ani není schválně jen jsi unavený, soustředěný, zahloubaný. Ale z pohledu partnera? Zkusil ťuknout na dveře a nikdo neotevřel. Zkusil natáhnout ruku a chytil vzduch.
A pak je tu třetí způsob, ten nejbolavější: obrátit se proti. "Nevidíš, že mám práci?" nebo "Zas s tím otravuješ?" Aktivně odmítnout tu nabídku spojení. Zavřít dveře, které se právě pootevřely.

 

Proč to bolí víc, než by mělo
Někdy si říkám, proč nás tyto maličkosti tak zasáhnou. Vždyť je to přece jen západ slunce, jen vtip, jen poznámka o ničem. Proč se z toho může stát večer plný ticha nebo horší věc a to hádka, která začne úplně jinak, ale ve skutečnosti je o tom, že se někdo cítí neviditelný?
Myslím, že je to proto, že v těchto momentech nejsme opancéřovaní. Když řeknu "Potřebovali bychom si promluvit", jsem připravený na těžkou konverzaci. Mám brnění. Ale když řeknu "Podívej na tohle" a ty se ani neotočíš… to mě zasáhne nechráněného. Protože jsem ani nečekal, že bude důvod se chránit.
Je v tom něco dětského, možná. Ta touha po pozornosti, po uznání, po pocitu "jsem důležitý". Ale není v tom možná právě to jádro intimity? Že můžeme být trochu dětští, trochu zranitelní, trochu potřební  a být za to přijatí?

 

Sto malých momentů denně
Gottman spočítal, že v běžném dni si partneři navzájem udělají desítky, možná stovky těchto drobných nabídek spojení. A ve svém výzkumu zjistil něco ohromujícího: páry, které zůstaly spolu a byly šťastné, reagovaly pozitivně v 86 % případů. Páry, které se rozešly? Pouze ve 33 %.
Když jsem to četl poprvé, myslel jsem si: to nemůže být pravda. Nemůže přece celý vztah stát na tom, jestli se otočím, když partner něco řekne. Ale pak jsem začal počítat. Ráno – pět pokusů. Přes den – dvacet zpráv, volání, poznámek. Večer – další desítky interakcí.
Když z toho odmítneš dvě třetiny, co zbude? Samota. I když žiješ s někým pod jednou střechou.

 

Co jsem si všiml sám u sebe
Začal jsem pozorovat vlastní vzorce. A není to příjemné zjištění. Všiml jsem si, že když jsem unavený, automaticky se odvrátím. Když jsem soustředěný na práci, přestávám vnímat ty drobné signály. A někdy – když jsem naštvaný nebo frustrovaný kvůli něčemu úplně jinému – reaguju odmítavě na věci, které by mě normálně potěšily.
Jenže partner to neví. Nevidí, že jsem měl těžký den nebo že mi hlava rupne od starostí. Vidí jen, že na něm nezáleží. Že jsem se otočil pryč.
A co je horší? Všiml jsem si jeste něčeho : jak těžké je přiznat si, že jsem zraněný, když mě partner "přehlédne". Spíš se naštvu nebo stáhnu do sebe, než abych řekl: "Bolelo mě, že ses na mě ani nepodíval, když jsem ti něco říkal." Zní to přece tak dětinsky, ne?
Ale možná právě v tom je problém. Myslíme si, že bychom neměli být zranitelní kvůli maličkostem. Tak to v sobě dusíme, dokud se to nepřevrhne do větší hádky o něčem úplně jiném.

 

Co s tím
Nejde o to být dokonalý. Nemůžu realisticky reagovat pozitivně na každou nabídku spojení. To by člověk musel žít ve stavu permanentní pozornosti, jako nějaký meditační mnich. Jsme přece jen lidé, unavíme se, potřebujeme prostor.
Ale možná by stačilo si ty momenty alespoň uvědomovat. Vidět je. Říct někdy nahlas: "Promiň, teď jsem byl zabraný" místo aby se to jen smetlo ze stolu jako nic. Nebo ještě líp – naučit se v průběhu dne zastavit aspoň několikrát a aktivně se otočit směrem k partnerovi. Ne čekat, až on ťukne, ale ťuknout první.
Začal jsem s maličkostmi. Ráno při kávě odkládám telefon. Když partner začne něco vyprávět, otočím se tváří k němu, ne jen očima. Když vidím něco vtipného, sdílím to. A když jsem unavený a potřebuji chvíli klid, řeknu to místo aby partner musel hádat, proč náhle existuje zeď mezi námi.

 

Nejde o romantiku
Tohle není o růžích, svíčkách a velkých gestech. Vlastně je to mnohem prozaičtější a možná právě proto důležitější. Je to o tom všimnout si, že partner vstoupil do místnosti. Odpovědět na zprávu. Zeptat se, jak dopadla ta schůzka. Podívat se na ten vtipný obrázek. Říct "Vypadáš dneska hezky".
Jsou to tisíce drobných ťuknutí na dveře. A každé z nich je příležitost říct: "Vidím tě. Jsi důležitý. Jsem tady s tebou."
Možná právě v tom je intimita. Ne v nějakých hlubokých rozhovorech o smyslu života (i když ty taky), ale v tom být přítomný v těch všedních, maličkých, zdánlivě bezvýznamných okamžicích. Den za dnem. Moment za momentem.
Protože vztah se stejně nestaví z velkých událostí. Staví se z úterních večerů, ranních káv, zpráv přes den a těch stovek "Hele, tohle…" během týdne.
A možná to celé vlastně není ani tak o komunikaci. Je to o pozornosti. O přítomnosti. O rozhodnutí, že ten člověk vedle mě je důležitější než cokoli jiného, co zrovna dělám nebo o čem přemýšlím.
Aspoň v tom jednom krátkém okamžiku, když ťukne na dveře.