Ticho přichází nenápadně. Nezvoní, nevyžaduje pozornost. Jen se pomalu usazuje mezi dva lidi, kteří si kdysi všechno říkali.

Zpočátku vypadá jako klid, jako úleva po příliš mnoha rozhovorech, které nikam nevedly. Ale časem se z něj stane něco jiného a to vzdálenost. A ta roste pokaždé, když jeden z nich polkne větu, která by mohla změnit všechno.

Ticho maskované jako mír

Ticho je zákeřné v tom, že se maskuje jako mír. Jenže mír, který je postavený na vyhýbání, není skutečný. Je to jen příměří, které dřív nebo později skončí.

Možná výbuchem. Možná jen pomalým odcizením, kdy jednoho dne zjistíš, že sedíš naproti člověku, který tě kdysi znal líp než kdokoli jiný  a teď nevíš, o čem s ním mluvit.

Když se ticho stane zdí

Ticho není nepřítel. Dokáže být léčivé, když přichází po bouři, aby se oba mohli nadechnout. Ale když se stane trvalým, přestává být prostorem k odpočinku a mění se v zeď.

A čím déle stojí, tím víc připomíná hrob. Hrob důvěry, spontánnosti, doteků, zájmu.

Ztráta víry v rozhovor

Ve vztahu, kde se přestalo mluvit, už nejde o tom, že by nebylo co říct. Vždycky je co říct. Jen už chybí víra, že druhý chce slyšet. Že by to vůbec něco změnilo.

A tak se mlčí:

Ze strachu, že slova ublíží

Ze zvyku

Z vyhoření

Z rezignace

Síla slov

A přitom právě slova jsou to, co kdysi všechno začalo. První rozhovor, první smích, první přiznání. Tam někde se zrodila blízkost. V hlasech, ne v tichu.

Možná proto je mlčení tak bolestivé protože v sobě nese ozvěnu všeho, co už nezazní. A možná i naději, že jednou někdo zase promluví.

Začít znovu

A možná právě tehdy, když už se zdá, že není co říct, je potřeba začít mluvit znovu. Pomalu, opatrně, ne dokonalými větami, ale pravdivě.

Protože ticho samo nic nevyléčí. Jen nám nastaví zrcadlo. A kdo má odvahu do něj pohlédnout, ten možná ještě může zachránit to, co nezmizelo – jen se ztratilo pod vrstvou nevyřčeného.