On je jinak hodný

Poslední dobou přemýšlím nad jednou větou, kterou slýchám ve vztazích překvapivě často.

"On je jinak hodný."

Je to zvláštní věta.

Na první pohled vlastně hezká. Je v ní obrana člověka, kterého máme rádi. Snaha neublížit mu, neudělat z něj někoho, kým není. Jenže čím déle nad tou větou přemýšlím, tím víc mě zajímá jedno jediné slovo.

A to slovo je “Jinak.”

Proč ho tam potřebujeme?

Proč nestačí říct: "Je hodný"?

Co všechno se někdy vejde do toho malého jinak?

Může to být muž, o kterém by většina lidí řekla, že je vlastně úplně v pořádku. Chodí do práce. Stará se o rodinu. Nepije. Není agresivní. Neponižuje svou ženu. Nemá milenku. Když je potřeba něco zařídit, zařídí to. Když je potřeba pomoct, pomůže. Děti ho mají rády. Přátelé také.

Kdyby se jeho žena pokusila někomu vysvětlit, proč vedle něj není šťastná, možná by měla problém najít něco konkrétního.

Protože co vlastně říct?

Že už spolu skoro nemluví?

Že se jí dlouho nezeptal, jak jí opravdu je?

Že vedle něj večer leží a někdy má pocit, že je sama?

Že spolu všechno zvládají, ale už spolu téměř nic neprožívají?

To zní vedle nevěry, alkoholu, násilí nebo ponižování skoro směšně.

A tak raději dodá:

"Ale on je jinak hodný."

Jako by se za svou nespokojenost trochu omlouvala.

A právě to mě na té větě zajímá.

Potřebujeme důvod, abychom směli být nešťastní?

Mám někdy pocit, že jsme si vytvořili zvláštní představu o vztazích. Abychom měli právo říct, že nám v nich není dobře, musí se nejprve něco stát.

Někdo musí něco pokazit.

Musí přijít nevěra. Lež. Zrada. Alkohol. Agrese. Manipulace. Něco dostatečně velkého, co můžeme položit na stůl jako důkaz.

Tady je důvod.

Tady je viník.

Tady je vysvětlení, proč nejsem šťastná.

Protože když žádný takový důkaz nemáme, začneme často soudit sami sebe.

Nejsem nevděčná?

Nechci od života příliš?

Vždyť jiné ženy mají doma mnohem horší věci.

Co bych vlastně ještě chtěla?

A poslední otázka je podle mě důležitější, než vypadá.

Co bych ještě chtěla?

Blízkost?

Zájem?

Dotek?

Rozhovor, který není jen o tom, kdo vyzvedne děti a co koupit cestou domů?

Pocit, že toho druhého stále zajímá, co se odehrává uvnitř mě?

To nejsou rozmary.

To jsou věci, kvůli kterým jsme kdysi vůbec chtěli být ve vztahu.

Dobrý člověk ještě nemusí znamenat dobrý vztah Tohle se nám podle mě přijímá těžko. Protože máme rádi jednoduché příběhy. Někdo je viník a někdo oběť. Jeden ublížil, druhý trpí. Jeden něco pokazil a druhý má právo odejít. Jenže život bývá mnohem méně přehledný. Někdy proti sobě nestojí dobrý a špatný člověk.

Někdy vedle sebe stojí dva slušní lidé, kteří se od sebe během let vzdálili natolik, že už téměř nevědí, jak se k sobě vrátit.

Nikdo nikoho nepodvedl.

Nikdo nikoho nebije.

Nikdo nemusí být narcista, manipulátor ani tyran.

A přesto je mezi nimi prázdno.

Možná právě proto bývají tyhle vztahy tak těžké. Když vám někdo ubližuje, máte proti čemu se vymezit.

Ale proti čemu se vymezíte, když je ten druhý vlastně hodný?

Proti samotě?

Proti mlčení?

Proti tomu, že už se na sebe netěšíte?

Proti pocitu, že jste se z partnerů postupně stali dvěma schopnými lidmi, kteří společně řídí domácnost?

Na takové věci se těžko ukazuje prstem. A ještě hůř se kvůli nim odchází.

Jenže ani tady není fér ukázat prstem jen na něj

Tady bych mohl napsat něco velmi líbivého. Že pokud se vedle někoho necítíte dobře, máte právo odejít. Že nemusíte nic vysvětlovat. Že vaše pocity stačí. A část toho je pravda.

Jenže mně v tom něco chybí.

Odpovědnost.

Protože než si řeknu, že vedle mě stojí člověk, se kterým už nedokážu být šťastný, měl bych mít odvahu položit si také mnohem méně pohodlnou otázku:

Co jsem udělal pro to, aby ten vztah mezi námi ještě žil?

Ne co udělal on.

Ale já.

Mluvím ještě o tom, co potřebuji, nebo už jen čekám, že to druhému musí dojít?

Říkám, co mě bolí, nebo jsem před lety přestal, protože "to stejně nemá cenu"?

Zajímám se ještě o člověka vedle sebe, nebo jen vyčítám, že on se nezajímá o mě?

Dávám blízkost, kterou postrádám?

Pokusil jsem se skutečně něco změnit?

A řekl jsem vůbec někdy nahlas, jak vážné to pro mě je?

Protože i vztah s hodným člověkem můžeme nechat zemřít vlastní pasivitou.

A potom celé roky čekat, že ho ten druhý oživí.

"On je jinak hodný" někdy znamená něco úplně jiného

Někdy ta věta skutečně znamená:

Mám vedle sebe dobrého člověka, ale mezi námi se něco ztratilo.

A to ještě nemusí být konec.

Možná je to naopak okamžik, kdy je konečně potřeba přestat předstírat, že je všechno v pořádku, a začít spolu mluvit o věcech, o kterých se dlouho nemluvilo.

Ale někdy ta stejná věta znamená:

Už dlouho nejsem šťastná, jen si nedovoluji to přiznat, protože pro svou nespokojenost nemám dostatečně dobrý důvod.

A mezi těmito dvěma větami je obrovský rozdíl.

První může být začátkem návratu k sobě.

Druhá může být začátkem přiznání pravdy.

Jenže zvenčí mohou vypadat úplně stejně.

Nemusíme z nikoho dělat padoucha

Možná právě tohle považuji za jednu z nejtěžších dospělých pravd o vztazích.

Někdy se dva lidé rozejdou, aniž by jeden z nich byl špatný.

Někdy někoho můžeme mít rádi a přesto s ním nedokážeme dobře žít.

Někdy si můžeme vážit člověka, který vedle nás stojí, a současně si přiznat, že vztah mezi námi už dlouho není místem, kde chceme strávit zbytek života.

A někdy zjistíme pravý opak.

Že problém nebyl v tom, že jsme si vybrali špatného člověka.

Jen jsme nechali dobrý vztah příliš dlouho bez péče.

Proto bych s větou "on je jinak hodný" zacházel opatrně.

Ani jako s důvodem zůstat.

Ani jako s důvodem odejít.

Spíš jako s větou, u které stojí za to se na chvíli zastavit.

A zeptat se:

Proč vlastně potřebuji říkat to "jinak"?

Co se za ním skrývá?

Co mi ve vztahu skutečně chybí?

Řekl jsem to někdy jasně?

Ví to člověk vedle mě?

A pokud to ví  co jsme s tím oba udělali?

Protože možná nepotřebujeme rozhodnout, kdo z nás je dobrý a kdo špatný. Možná potřebujeme konečně pojmenovat, jaký je vztah mezi námi.

A to jsou dvě úplně rozdílné věci.

Člověk vedle nás může být laskavý, slušný a dobrý.

Můžeme si ho vážit.

Můžeme mu být vděční za roky, které jsme spolu prožili.

A přesto nám může něco zásadního chybět.

Nemusíme kvůli tomu přepisovat minulost. Nemusíme z něj udělat špatného člověka, abychom ospravedlnili vlastní pocity. A nemusíme ani okamžitě balit kufry jen proto, že jsme si svou nespokojenost konečně přiznali.

Ale měli bychom přestat zaměňovat jednu věc za druhou.

Být dobrým člověkem a být dobrým partnerem není totéž.

A možná není nejtěžší přiznat si, že vedle nás stojí špatný člověk.

Mnohem těžší může být přiznat si, že vedle nás stojí člověk dobrý s přesto s ním nejsme šťastní.