Sebeláska bez iluzí
29.07.2026
Sebeláska se stala jedním z nejčastěji používaných slov dnešní doby. Mluví se o ní v knihách, na sociálních sítích i v podcastových studiích.
A právě tady podle mě vzniká největší omyl kolem sebelásky. Myslíme si, že nás ochrání před bolestí.
Máme se přijmout, odpustit si, být k sobě laskaví a přestat se srovnávat s ostatními. Na tom všem je kus pravdy. Jenže čím déle nad tím přemýšlím, tím více si kladu otázku, jestli jsme něco důležitého nepřeskočili.
Co když se totiž nesnažíme přijmout sami sebe, ale jen obraz, který jsme si o sobě vytvořili? To je totiž mnohem jednodušší.
Každý z nás si během života skládá příběh o tom, kým je. Vypráví si, že je hodný člověk, že se snaží, že miluje nejlépe, jak umí, že nikdy nechtěl nikomu ublížit. Tento příběh nám pomáhá přežít těžké chvíle a dává nám pocit identity. Jenže každý příběh má tendenci vybírat jen některé kapitoly, ty, které se nám čtou lépe. Mnohem méně ochotně otevíráme stránky, na kterých jsme byli zbabělí, kde jsme mlčeli, když jsme měli mluvit, kde jsme zranili člověka, kterého jsme milovali, kde jsme se zachovali malicherně, sobecky nebo nečestně. Ne proto, že bychom byli špatní lidé, ale proto, že se bojíme jedné věci: že když si tyto stránky přečteme, přestaneme si sami sebe vážit.A právě tady podle mě vzniká největší omyl kolem sebelásky. Myslíme si, že nás ochrání před bolestí.
Já si myslím, že nás naopak vede přímo k ní. Protože skutečná sebeláska není způsob, jak se vyhnout pravdě, je to odvaha pravdu unést. Nejde o to přesvědčit sám sebe, že jsem dobrý člověk.
Jde o to být schopen říct: ano, tady jsem udělal chybu, a nezhroutit se pod tíhou této věty.
V posledních letech se hodně mluví o toxických lidech, o manipulátorech, o narcistech, o tom, jak rozpoznat nezdravý vztah. To všechno jsou důležitá témata. Jenže mám pocit, že jsme si zvykli dívat se především ven. Analyzujeme druhé, hledáme jejich chyby, učíme se rozpoznat jejich vzorce chování. A přitom si mnohem méně často pokládáme otázku, která může být pro náš život ještě důležitější: kdy jsem byl toxický já? Ne ve smyslu diagnózy, ale ve smyslu obyčejného lidského selhání. Kdy jsem neposlouchal? Kdy jsem druhého shodil? Kdy jsem odmítl převzít odpovědnost? Kdy jsem si raději vytvořil výmluvu, než abych přiznal vlastní podíl viny ? Tyto otázky nejsou příjemné, ale možná právě proto jsou důležité.
Často se setkávám s lidmi, kteří velmi přesně popíší všechno, co jim partner udělal. Pamatují si věty, data, události, bolest. A pak se jich zeptám, čím do toho vztahu přispěli oni sami. Najednou nastane ticho. Ne proto, že by žádnou odpověď neměli, ale protože se dotýkáme místa, kam běžně nechodí. Nechci tím říct, že za rozpad vztahu nesou oba vždy stejnou odpovědnost, to by nebyla pravda. Existují vztahy, kde jeden ubližuje a druhý se pouze snaží přežít, existují lidé, kteří nesou odpovědnost téměř celou. Ale i tam zůstává jedna otázka, která patří jen tomu, kdo odchází: co jsem se o sobě díky této zkušenosti dozvěděl? Dokud totiž hledáme pouze viníka, zůstáváme uvězněni v minulosti. Ve chvíli, kdy začneme hledat pravdu o sobě, otevírá se možnost změny.
Možná se tedy nebojíme pravdy. Možná se bojíme ztratit iluzi, že jsme vždy stáli na správné straně. A možná právě proto tak často hledáme potvrzení, že jsme byli obětí, protože role oběti neohrožuje náš obraz. Role člověka, který někdy ublížil, ano. Jenže právě tam podle mě začíná skutečná dospělost, ve chvíli, kdy už nepotřebuji být bez chyby, kdy dokážu přijmout, že jsem někdy selhal, aniž bych kvůli tomu zpochybnil svou hodnotu. To není rezignace, to není sebeobviňování, to je odpovědnost. A bez ní podle mě žádná opravdová sebeláska neexistuje.
Často se setkávám s lidmi, kteří velmi přesně popíší všechno, co jim partner udělal. Pamatují si věty, data, události, bolest. A pak se jich zeptám, čím do toho vztahu přispěli oni sami. Najednou nastane ticho. Ne proto, že by žádnou odpověď neměli, ale protože se dotýkáme místa, kam běžně nechodí. Nechci tím říct, že za rozpad vztahu nesou oba vždy stejnou odpovědnost, to by nebyla pravda. Existují vztahy, kde jeden ubližuje a druhý se pouze snaží přežít, existují lidé, kteří nesou odpovědnost téměř celou. Ale i tam zůstává jedna otázka, která patří jen tomu, kdo odchází: co jsem se o sobě díky této zkušenosti dozvěděl? Dokud totiž hledáme pouze viníka, zůstáváme uvězněni v minulosti. Ve chvíli, kdy začneme hledat pravdu o sobě, otevírá se možnost změny.
Možná se tedy nebojíme pravdy. Možná se bojíme ztratit iluzi, že jsme vždy stáli na správné straně. A možná právě proto tak často hledáme potvrzení, že jsme byli obětí, protože role oběti neohrožuje náš obraz. Role člověka, který někdy ublížil, ano. Jenže právě tam podle mě začíná skutečná dospělost, ve chvíli, kdy už nepotřebuji být bez chyby, kdy dokážu přijmout, že jsem někdy selhal, aniž bych kvůli tomu zpochybnil svou hodnotu. To není rezignace, to není sebeobviňování, to je odpovědnost. A bez ní podle mě žádná opravdová sebeláska neexistuje.
Možná tedy skutečná sebeláska nezačíná větou "jsem dost dobrý". Možná začíná mnohem tišší větou: přestanu si o sobě vyprávět příběh, který mě chrání před pravdou. Protože člověk, který už nemusí chránit svůj obraz, může konečně začít poznávat sám sebe. A právě tam podle mě nezačíná jen sebeláska. Začíná svoboda.